Zde budeme psát o našem nezapomenutelném pejskovi Dagískovi - byl první, byl vyjímečný, byl NÁŠ!
_________________________________________________________________
Douglas "DAG" Vosátka In Memoriam
26.5.2010
Milý Dagísku,
dneska bys měl 6 narozeniny. Před chvílí jsem se vrátila od Rendy z Floridy, sice mě vítal štěkot všech psů, c ted tady máme, ale tvůj štěkot chyběl.Ale ty víš, že jsem nezapomněla, tak moc mi chybíš....
V sobotu, když jsme byli u oceánu a já stála po kotníky ve vodě, nevím proč, ale najednou jsme měla pocit, že jsi se mnou, viděla jsem ve vlnách tvé oči, dívaly se na mě jako v posledni den, než tě uspali. Vzpomněla jsem si, že jsou to 4 měsíce, co jsi umřel. A mně se koulely slzy po tvářích a tak se mi sevřelo srdce bolestí... třeba tvá dušička přišla za mnou a chtěla mě potěšit, bylo mi v té chvili moc smutno.
Dagísku, vím, že jsi v psím nebi a díváš se na nás, že sleduješ Matýska, toho malého lumpa a říkáš si, jak bys ho vychovával.... nenahradil tě, ty jsi byl jedinečný, byl jsi první, byl jsi můj.... ale zaplnil prázdnotu po tvém odchodu, v mém srdci TY zůstaneš navždy. Matýsek bude, doufám, jednou stejně tak vyjimečný, jako jsi byl ty. Chybís mi, chybís mi moc.!
vzpomínka dcery Renaty na první setkání s Dagískem...
Když se rodiče chystali za sestrou na dovolenou do USA, požádali mě, abych před jejich návratem domů zajela pro našeho nového člena rodiny. Tak jsem o jednom krásném letním víkendu sedla s kamarádkou do auta a vydala se směr Děčín.
Po příjezdu na místo jsem za plotem uviděla psa a zděsila se, co za obrovské štěně si rodice vybrali. Omyl, to byla Dagískova maminka, která na první pohled vypadala, že nás na místo přivítání slupne jako malinu. Když nám bylo po chvíli umožněno vstoupit na pozemek, okamžitě se ke mně hnalo něco malého a chlupatého - náš Dagís… Olizoval mě od hlavy až k patě jako by mi říkal: "To jsem já, to jsem já, ja na tebe čekám! Všechny brášky a sestřičky si už odvezli a já zůstal sám, je mi smutno!"
Paní majitelka se s ním rozloučila se slzou v oku. Požádala mě, ať na něj dáváme pozor a máme ho rádi. Její manžel mi chlupatou kuličku podal na klín do auta a my vyjely ku Praze.
Cestou jsem jestě netušila, co nás hned první den potká. Dagísek se vrtěl, očividně se mu na klíně moc nelíbilo a nevěděl, co se děje. Po chvili jsem se rozhodla, dát si ho mezi nohy na podlahu spolujezdce. Tam už mu bylo trochu lépe, ale po půl hodině se opět škrábal zpět na klín jako by říkal: "Je mi tu horko, musím ven." Zastavili jsme u silnice v domnění, že by Dagisek třeba rád čůral. Jakmile jsem otevřela dveře, byl pryč - skok neskok, kutálel se směr silnice. Byl na vodítku, ale najednou mrknu a... už nebyl! Stojím, koukám, kam se ta kulička žene. Voditko v ruce, ale bez psa, mrákoty na mě padaly v pomyšleni, co řeknu rodičům, pokud se mi štěně ztratí. Dagísek si to vesele cupital uprostřed silnice a rozhlížel se po okolí. Fofrem jsem ho odchytla, ale zpět do auta se mu vůbec nechtělo! Do konce cesty jsem nezastavila a ven prostě nešel.
Nikdy nezapomenu na první noc v našem domě. Malou koalu, jak jsem ho nejdříve nazývala (neb vypadal jako něco mezi malým medvědem, koalou a něco málo pripomínal psa), jsem provedla po kuchyni, ukázala, kam může a kam ne (ne, že by ho to zajímalo). Cupital sem a tam, narážel do nábytku, na dlazdičkách mu tlapky klouzaly asi jako když se někdo snaží surfovat. Chvílema to vypadalo, že nemáme pejska, ale malou chlupatou rohožku. Na zahradě vše očuchával, očůrával... no radost pohledět. V noci jsem toho moc nenaspala, coural sem a tam, jako by prvni noc nevědel, kam se vrtnout. A ani nemluvim, kolik loužiček jsem uklidila. Ať už udělal cokoliv, zlobit se na něj nešlo. Vedle každé loužičky seděl jako hromádka neštěstí a svým kukučem mi říkal: "Tak kam mám jit čurat, když to tady neznám a ty nemluvíš moji řečí?! Já to už nevydržel!"
Druhý den jsem jela pro rodice na letiště, aby si převzali jejich třeti miminko (já, sestra Karolina a teď i třetí... Dagís) a já se mohla konečně vyspat! 
______________________________________________________________________________________________________
Nejlepší, nejmilejší a nejvěrnější kamarád.
Nebyl nikdo, koho by neměl rád.
Každý jeho pohled byl pohlazením
a já nemůžu uvěřit, že teď už mezi námi není...
Dagísku, vytrpěl sis toho hodně a bojoval jsi do poslední chvíle, možná i kvůli nám. Už třikrát jsi utekl hrobníkovi z lopaty... možná jsi teď musel splatit svůj dluh. Ale odešel jsi nečekaně a příliš brzy, teď to bolí - nás všechny. Snad máš konečně klid, snad jsme ti dopřáli život, který sis přál, snad bys nám vzkázal, ať nebrečíme a žes nás měl moc rád.
Nezapomenu na ty psí oči, kterými jsi nám prokazoval svou oddanost. Budou mi chybět poslintané kalhoty a zasliněné ruce, když si mě s láskou olizoval -někdy i půl hodiny v kuse! Bude mi chybět tvůj ocásek, kterým si zavrtěl kdykoliv někdo jen zmínil tvé jméno. Bude mi chybět milion věcí, které jsou v mých vzpomínkách...
Snad máš v nebíčku spoustu kamarádů, kteří tě vezmou mezi sebe, abys nebyl sám. Máme tě strašně rádi a nikdy na tebe nezapomeneme. Byl jsi jedinečný, byl jsi náš Dag... Chybíš nám!
Tvoje Karolina
Mumi, Tatka, Segra, Kyra:
I will never forgot Dogoo esp the first time when I came to your house he licked me all over and we became best buddies. He brought me so much joy when I came to visit. He made me laugh, smile and always made me feel good. I loved to play with him in the yard, in the woods, play with the toys and the tires with him and Kyera. I am very sad yesterday and today but I know how much pain Duggy was in and now I want to think that he is in a better place, playing with his friends and licking someone and bringing joy and happiness to everyone like he did for us.
I love you Dogoo and will miss you so much as now when I come to visit in August and play with Kyra something will be missing, but you are in my heart.
Love MarcoL
Můj Dagísku.
Vůbec nedokážu vyjádřit, jak moc nám chybíš.
Musím vypovědět co cítím, abych se nezbláznil žalem, který po tvém odchodu z tohoto světa mám.
Když přijedu autem z práce k plotu, nikdo na mě nedělá BUFBUF-BUF. Vrtěním ocasu jsi dával najevo, jak jsi rád, že mě vidíš.
Po otevření branky jsi se pletl pod nohama do doby, než jsem tě pohladil a poplácal po tvé mohutné bílé hrudi. Jako pozdrav, jsi mě jemně kousl do paže a já věděl, že jsem zase doma.
Večer jsi ležel vedle mě u křesla. Dával na mé koleno svoji velkou packu s „bílou ponožkou“, abych ji hladil.
Když jsi něco chtěl, chytil jsi opatrně moji paži do své velké tlamy a dotáhl mě ke dveřím, abych tě pustil ven, nebo k odměnám, které jsi měl tak rád a nikdy jich nebylo dost.
Nezapomenu, když jsi lízal mé bolavé koleno nebo kotník, vždy pro mě přišla úleva od bolesti a dlouho mě nic nebolelo. Když mě nebylo dobře, stačilo, abys zavrtěl svým krásným mohutným černým ocasem na konci s bílou špičkou a hned jsem na vše zapomněl.
Dagísku, kdo to bude teď dělat?
Pokládal jsi smě do klína svoji velkou dobromyslnou hlavu s krásnýma velkýma očima. To jsi chtěl podrbat svoje krásně černé, velké, jemné, uši.
Nemuseli jsme si toho moc říkat. Stačilo gesto, nebo grimasa a oba jsem tušili co se bude dít. Vím že jsi neměl rád důrazné „ne,ne,ne“, a přesto jsi to porušoval, ale ne abys neposlechl. Zkrátka jsi to zkoušel.
Vím, že jsem nebyl často doma a obzvláště ne, před tvým odchodem z tohoto světa. Moc mě to mrzí, protože jsme si určitě neřekli všechno, co jsme mohli a chtěli.
To ráno, když jsme poznali, že ti není dobře, pomohl jsem ti do auta v kterém jsi tak rád jezdil a jeli jsme k panu doktorovi. Ty jsi pouze svým němým výrazem dával najevo, že ti není dobře. Po prohlídce a injekcích které jsi dostal, jsme tě zase odvezli domu. Netušili jsme, že je to tak moc vážné.
Když mě odpoledne volala panička do práce a já se dozvěděl, že tě veze sanitkou k panu doktorovi, jel jsem jak o život za tebou.
To pozdní odpoledne, po diagnóze pana doktora, jsem nechtěl slyšet co říká. Přes své slzy jsem neviděl, ani tvé smutné oči. Ležel jsi pouze v poloze, jak jsme říkali „předložka“ a díval se před sebe. Musel jsem si k tobě lehnout, aby jsme si viděli do očí. Věřil jsem, že se po mnoha infuzích vzchopíš.
Nezapomenu na slova pana doktora, jak říká, že ti dává uspávací injekci před operací a pak jsem mu pomohl se slzami v očích tě zdvihnou na operační stůl. Přál jsem si, aby pan doktor udělal zázrak a ty jsi mohl zase žít s námi. Říkal jsem ti, aby jsi bojoval a nenechával nás tady samotné.
Když jsi po operaci spokojeně oddychoval, ba dokonce chrápal, věřil jsem, že máš vyhráno. V noci jsem těžko spal, ale zdálo se mi o tobě jak tě nese Renda v náručí, když jsi byl ještě malé chlupaté štěňátko.
Vždy jsi se ze všeho dostal a já jsem s paničkou dělal vše proto, abys nám mohl nosit štěstí a lásku.
Asi to bylo nad tvé síly a nezlobím se na tebe, protože to co jsi nám dal, na to se nedá nikdy zapomenout.
Nastal tvůj čas odchodu do nebíčka, kde snad najdeš tak dobré okolí jako jsme se ti ho snažili dát my.
Uložil jsme tě s mým bratrem , kterého jsi měl také rád a který byl také moc smutný,k věčnému spánku u plotu,. Ležíš na svém pelíšku, přikrytý svou dekou, pod hlavou máš polštářek paničky, aby byla stále s tebou a tvoje oblíbené hračky, které vydržely ještě z dob štěnátka.
Jsi tam, kde jsi často lehával a hlídal Čika, aby nemohl být s tvojí spolubydlící, velkou kamarádkou Kyrou. Teď u toho plotu stojí pouze sám Čiko. Snad i proto, že se Kyra odstěhovala s paničkou jinam.
Nezapomenu.
Jak jste se s Kyrou kočkovali a lítali kolem nás židle od stolu v obýváku. Když jsi byl k nám zády a já řekl tvoje jméno, věděli jsem, že zavrtíš ocasem.
Jak rád bych to zase viděl.
Budeš vždy náš milovaný.
Je mi moc smutno.
Nikdy na tebe nezapomenu.
Tvůj páníček.
26.01.2010 -
Můj milovaný Dagísku,
Je to právě týden, co mi zavolal pan doktor a řekl jediné:“ umřel“. A mně se zastavil čas a já myslela, že mi bolestí pukne srdce. Nebyl jsi „jenom pes“, ty jsi byl můj kamarád, můj přítel. Tobě jsem vyprávěla, když mě něco trápilo, když byl páníček daleko a my byli spolu v domě sami.. Leželi jsme vedle sebe na koberci, ty jsi měl hlavu na mém klíně, já tě vyčesávala, povídala ti a ty jsi mě trpělivě poslouchal. Snad jsi mi i rozuměl , oba jsme cítili svoji lásku….
Rozloučila jsem se s tebou ještě ten samý večer, kdy tě páníček přivezl, v garáži položil na tvůj pelíšek a přikryl tvojí dekou a já ti položila pod hlavu můj polštář. Myslela jsem, že nebudu mít sílu, jít za tebou, když už tvé srdíčko přestalo bít, ale šla jsem. Seděla jsem tam vedle tebe, hladila tě ještě po teplé hlavě a omlouvala se ti za všechny chvíle, kdy jsi byl sám, kdy jsi na mě trpělivě čekal a já neměla čas. Tam s tebou jsem si uvědomila, jak rychle čas letí, jak se nic nemá odkládat, jak se má žít, jako by den byl ten poslední. Už jsi mi ale neolizoval tvář, nevrtěl ocáskem ,nedával jsi mi tlapku do klína, ani jsi se mi nedíval svým moudrým pohledem do mých očí… tvé oči byly zavřené, jako bys spal.
Dagísku, stále to bolí, stále vidím tvoje smutné oči poslední den, kdy jsem v nich neuměla číst , nepoznala jsem, že ty se už chystáš odejít na druhou stranu do psího nebe, že už tvůj čas se chýlí ke konci…..
Chtěla jsem, abys bojoval, chtěla jsem ti operací dát šanci, i když malou. Možná jsi chtěl, ale už jsi neměl sílu.
Byl jsi a stále budeš… můj první, můj jedinečný, můj milovaný Dagísek. Co nocí jsme spolu spali na madraci v kuchyni… když jsi přestal chodit, když jsi málem umřel a musel jsi na operaci, protože kameny ti ucpaly močovod, když jsi měl nemocnou prostatu a zase jsi musel jít na operaci…. možná právě proto, že jsi tolikrát „přežil“ …už nastal tvůj čas, abys odešel na druhou stranu….
Mám tě ve svém srdci a jednou, až přijde i můj čas, opět se sejdeme….budeš na mě čekat u duhového mostu, který pak přejdeme společně.
tvoje panička
Takhle jsem nejraději spal a hlídal v chodbě pod schodama svoje páníčky. Protože se mi špatně vstávalo, dala mi na zem panička koberečky, aby mi tlapky neklouzaly.
03.02.2010 -
blok - dvojitým
